Za vším hledej ženu
Počátek Bungee jumpingu se tradují v souvislosti s domorodým kmenem žijícím na ostrově Pentecost, který je součástí dnešního Vanuatu. Nachází se uprostřed Tichého océánu mezi Šalamounovými ostrovy, Novou Kaledonií a Fidži. Jedna z legend o počátcích bungee jumpingu vypráví o ženě, která před zlým manželem utekla dna vysoký strom odkud skočila dolů. Před skokem si však stihla nohu uvázat liánu a tak vyvázla bez zranění. Na rozdíl od jejího manžela, který skočil rychle za ní. Na základě této legendy vznikl domorodý rituál Nanggol.
Domorodý rituál Nanggol
Nanggol či Nagol je rituálem při kterém muži skáčou z dřevěných věží vysokých až 30 metrů. Nohy mají obvázané lijánou a zem pod věží je zkypřena tak, aby nedošlo ke vážným zraněním. Nagol probíhá vždy v období dešťů, aby lijány obsahovali dostatek vody, které jí přidávají na pružnosti a síle. Příliš pružná ale není, finální zhoupnutí zastavuje náraz do zkypřené půdy. To vše probíhá za jásotu a zpěvu ostatních.
Zajímavostí je, že Nanggol mohou provádět pouze muži. Říká se, že je to proto, aby projevili stejnou odvahu jako žena z legendy a také, aby nemohli být obdobně oklamáni. Primárně ale slouží jako oslava sklizně sladkých brambor zvaných Smldinec či Jamy.[1] První zmínka o tomto domorodém rituálu se objevila v roce 1950 díky expedici National Geographic.
Bungee jumping v USA
V 70. letech 20. století myšlenku skoků na laně začal rozvíjet Klub nebezpečných sportů z Oxfordské univerzity, který se kromě jiného zaměřoval také na závěsné létání, base jumping, zorbing. Po několika letech vývoje v roce 1979 proběhl první moderní skok a to z visutého mostu Clifton Suspension Bridge v Bristolu.[2] Zakladatelé Klubu nebezpečných sportů David Kirke a Chris Baker tento sport následně „vyvezli“ do Ameriky. Skoky z Golden Gate bridge v San Francisku a Royal George v Coloradu pak představovali počátek Bungee jumpingu v USA a nejen tam. Místa Bungee jumpingu v ČR
Americký a novozélandský systém Bungee jumpingu
Nový adrenalinový sport oslovil i novozélanďana A. J. Hacketa, který ho rozšířil na Novém Zélandě. [3] Jen pro zajímavost, A. J. Hacket jako první také nelegálně skočil z Eifellovy věže. Výsledkem jsou tedy dva systémy Bungee jumpingu. Americký způsob je založený na dvojím jištění, kdežto novozélandský způsob jen na jednoduchém jištění. Lano novozélandského způsobu má obvykle větší pružnost díky čemuž je skok delší a také pohodlnější.[4] Bungee a vliv na zdraví
Historie Bungee – Kienovy houpačky
Historie kyvadlového skoku sahá do 70 let 20. století v podstatě stejně jako Bungee jumping. Svůj název nese po extrémním horolezci Helmutu Kieneovi, který vymyslel tento adrenalinový zážitek avšak s pevným horolezeckým lanem. Provedl ho jako první ve Francii nad kaňonem Cailles díky dvěma mostům, které jsou od sebe pouze 50 metrů. Dalším nadšencem který kieneovu houpačky vyzkoušel byl David Kirke, již zmiňovaný zakladatel klubu nebezpečných sportů z Oxfordské univerzity. Jeho skok se zapsal do Guinessovy knihy rekordů.[5]
Současná Bungee houpačka
Dnes se však používají pružná lana a také skokanům stačí pouze jeden most. Standardně se používá sedací postroj. Výsledkem skoku je krátký volný pád a následný kyvadlový pohyb při kterém skokan zažije rychlost okolo 100 km/h. Záleží pochopitelně na jeho váze. Maximální hmotnost se mnohdy liší dle provozovatele. Například v Chomutově je to 150 kg a ve Zvíkově 120 kg. K dispozici je také možnost houpačky pro dva v tzv. tandemu.[6] Vyplavený adrenalin je v případě houpačky obdobný jako u běžného Bungee jumpingu. Místa Bungee houpačky v ČR
Použité zdroje o bungy jumpingu a kieneovy houpačce:
[2] GLASER, Jason. Bungee Jumping. Capstone, 1999. ISBN 0736801685, 9780736801683.
[4] MIKOŠKA, Jaroslav. Outdoorové sporty. Brno: Computer Press, 2006. ISBN 80-251-0896-1.